VZNIK ORLA
Orel vznikl z tělocvičných odborů různých katolických odborových nebo vzdělávacích spolků zakládaných v letech 1896-1908. Tyto tělocvičné odbory byly zakládány proto, že katolíci byli pro své náboženství v sokolských jednotách tupeni a zesměšňováni. V roce 1896 vznikl takovýto první odbor v Praze při Jednotě katolických tovaryšů. Mnohem většího rozvoje však dosáhly tyto spolky na Moravě (r. 1902 v Líšni u Brna a ve Zlíně, r. 1904 v Brně a Vyškově). V Čechách se rozšířily až r. 1908 a později. Tyto odbory začal organizovat vyškovský kaplan P. Štěpán Kvapil. První slet se konal r. 1908 v Kroměříži. V roce 1909 dostaly odbory lepší organizaci a název "Orel" podle podobné organizace ve Slovinsku vybudované r. 1906 Dr. J. Ev. Krekem, který dal první slovinským bratřím významný název "Orli". Král ptactva, pán nebetyčných hor, opovrhující vším nízkým, se stal symbolem tohoto hnutí. Krvavý křest si orelstvo ještě téhož roku odbylo na sletu ve Vyškově, na který tehdy moravský Sokol narychlo svolal tzv. český pokrok v domnění, že kamením a klacky udusí vlnu orelského nadšení. R. 1910 začal pod redakčním vedením orelského barda P. K. Dostála-Lutinova vycházet časopis "Orel". Organizace se čile vyvíjela a r. 1911 bylo vytvořeno první ústředí, jehož prvním předsedou byl zvolen Monsgre Dr. Jan Šrámek. 400 účastníků zájezdu na orelský slet v Lublani 1913 vytvořilo po svém návratu od našich slovinských bratrů kádr nadšených propagátorů orelské myšlenky. Tato vlna orelského nadšení zasáhla i Plzeň.
VZNIK ORLA V PLZNI A JEHO HISTORIE DO R. 1914
Ruku v ruce s ostatními spolky pracovalo v Plzni v letech 1908-1913 silné Sdružení katolické mládeže. Na schůzi 30. 10. 1913 předčítá redaktor "Českého západu" Matoušek orelské stanovy a již 9. 11. 1913 zasedá valná hromada této skupiny za maximální účasti svých členů, ruší svoji odbočku a společně zakládají "Křesťansko-sociální tělocvičnou jednotu Orel v Plzni". Prvním starostou byl zvolen br. Václav Veselý, který tuto funkci zastával až do r. 1929. Místostarostou byl zvolen p. Nohavec, jednatelem Josef Kafka, pokladníkem Josef Dostál, náčelníkem J. Švancar, duchovním vůdcem tehdejší br. kaplan senior A. Havelka, pozdější plzeňský infl. arciděkan, který hlavně přinášel nejen iniciativní jednání, ale i finanční pomoc. Jednota se měla čile k životu, pořizuje tělocvičné nářadí, rozšiřuje propagační brožury, získává žactvo, atd. 28. 2. došlo ke schválení stanov. Druhá valná hromada se konala 30. 3. 1914 v tehdejší spolkové místnosti v Příkopní ul. 6. Svoji tělocvičnou vyspělost předvedla naše jednota na první tělocvičné akademii 13. 4. 1914. Na této akademii cvičili prostná cvičení všechny skupiny a členi měli zahajovací číslo na bradlech. Tím byl dán základ tělocvičnému snažení. 15 cvičenců vypomáhalo později na tělocvičném vystoupení tehdejší jednoty v Radnicích a několik cvičenců se spolu s delegací zúčastnilo I. českého zemského sletu v Hradci Králové.
OREL ZA I. SVĚTOVÉ VÁLKY
Znovu byla prováděna akce pro získání členů a vypadalo, že jednota již brzy vyroste z dětských střevíčků. V té době vypukla válka. Válka, která sežehla veškeré ušlechtilé snažení v nejširším slova smyslu a byla i nepřekonatelnou překážkou slibného vývinu. Každým okamžikem odcházel některý z bratří do pole, ale nezapomíná na svou jednotu, posílá pozdravy a vzpomínky. Rovněž jednota nezapomíná na své, posílá všem o vánocích praktické dárky s přáním, aby se brzy vrátili a vše již skončilo. Je však čím dál, tím hůř. Tehdejší c. k. hejtmanství nám zakázalo i cvičit. Podle možností se však cvičilo dále. Život v jednotě nejvíc oživovala divadelní představení, četné přednášky a časté výlety. Přicházejí zprávy z bojiště - jedna smutnější než druhá, neustále se členstvo dozvídá, že ten či ten bratr rozmnožil řady padlých. Ani sestry válka neušetřila. Jedna z tehdejších nejagilnějších náčelnic ses. Anna Radová zahynula při bolevecké katastrofě. Podobně se však vedlo i ostatním jednotám. Orelská myšlenka však zaznamenala i své úspěchy. Podle oficiální statistiky Ústřední jednoty čsl. legionářů z celkového počtu 12.068 legionářů se v r. 1914 k Orlu hlásilo 2281 legionářů. Z naší poměrně malé jednoty se do legií přihlásili 3 bratři. Stejně hrdí jsme byli na orelské dobrovolníky, kteří se při maďarském vpádu r. 1919 na Slovensko hlásili na pomoc vlasti podobně jako při komunistickém puči 1920.
OREL V MEZIVÁLEČNÉM OBDOBÍ
První poválečná valná hromada plzeňské jednoty se konala 24. 7. 1919. Poměry se opět konsolidují, staří členi začínají opětovně pracovat na rozvoji Orla. Největší péče se věnuje, díky zanícení nově získaných mladých členů, organizovanému cvičení. V létě se začalo cvičit na zahradě nově získaného spolkového domu v Tylově ul. 33, v zimě nejprve v poměrně malé místnosti tohoto domu, později ve školní tělocvičně na Jungmannově (dnešní Americké) třídě. V té době také orelstvo na četných místech chránilo kostely před poštvaným davem. Podobně plzenští chránili kostel sv. Anny na rohu Andělské (dnešní Bezručova) a ul. B. Smetany. Jednota dostala nový oficiální název: Jednota Orla čsl. v Plzni.
Rok 1920 byl vyplněn prací na zdokonalování naší jednoty. T. r. se mnoho bratří zúčastnilo zájezdu k jihoslovanským bratřím do Mariboru, kde byli tak přátelsky a upřímně přijati, jak to jen naši jihoslovanští bratři dovedou. Roku 1921 vykonala naše jednota 18 propagačních zájezdů na venkov.
Protiorelské tendence nás vyhnaly i ze školní tělocvičny, ale naštěstí nám vyšel vstříc františkánský klášter, který nám ke cvičení propůjčil rozsáhlý reflektář (v současnosti Diecézní muzeum), který jsme využívali až do r. 1930. První polovina r. 1922 byla vyplněna přípravou na I. celostátní slet orelstva v Brně. Významným dnem v historii naší jednoty se stal 16. červenec 1922, kdy br. arciděkan A. Havelka posvětil náš prapor, na který poté všichni složili slavnostní přísahu (v současnosti je náš prapor uložen v zpč. muzeu v Plzni). Dne 27. 7. 1922 v 05.30 odjíždí z plzeňského nádraží 23 žáků, 42 žaček, 17 dorostenců a 13 dorostenek na slet do Brna. Zdařilý průběh sletu přispěl k dalšímu rozvoji naší jednoty. Např. v 1. posletové radě jednoty se přihlásilo 54 nových členů a ke dni valné hromady měla jednota již 517 členů. Největší akcí roku 1923 byl hromadný zájezd do Přeštic, kde 23. září světili místní orlovnu.
Vedení jednoty začalo přemýšlet nad koupí vlastního cvičiště, ke kterému došlo 16. 9.1924, kdy byla podepsána kupní smlouva. Jednota začala shánět potřebné peněžní prostředky na zahájení stavby, hlavně pomocí půjček. K samotnému zahájení stavebních prací došlo 15. 2. 1925, za hojné pomoci členstva, které začalo svépomocí hřiště a sportovní pavilon (orlovnu) budovat, díky čemuž mohlo být hřiště ve dnech 27.-29. 6. 1925 slavnostně posvěceno arcibiskupem Msgre Dr. Fr. Hrubíkem. {Budova orlovny v Čelakovského (dnes Lukavické) ul. byla dokončena a vysvěcena v roce 1926.}
Polní mše sv. a odpoledního průvodu, jež byli součástí této akce, se zúčastnilo 500 krojovaných Orlů. Odpolední zdařilé cvičení poctili svou návštěvou tehdejší osobnosti mj. říšský starosta Orla p. ministr Monsgre Dr. J. Šrámek, senátor Šachl a poslankyně Rozsypalová. Při této akci se plně osvědčila naše orelská hudba. 2. 8. 1925 získalo naše žactvo svoji vlastní vlajku, pořízenou hlavně jejich svépomocí. V r. 1926 založily naše členky ženskou tamburašskou hudební skupinu. Dále se v tomto roce uskutečnilo 9 krojových vystoupení, z nichž největší byl zájezd na eucharistický sjezd do Sušice. Tento rok také uspořádala naše jednota velkou expozici v ráci výstavy "Sociální a zdravotní péče o mládež", která vzbudila velkou pozornost.
6. 2. 1927 se konala valná hromada v našem paviloně v Čelakovského ul. 2. - 4. 7. 1927 se v Plzni konal největší župní orelský slet za spolupráce bratrských žup Pospíšilovy a Jirsíkovy. V hlavním průvodu šlo 190 žaček, 142 žáků, 182 dorostenek, za 5 dorosteneckými prapory šlo 153 dorostenců, 13 orelských praporů, 326 Orlů a 400 Orlic, potom samostatné skupiny národních krojů a civilních účastníků - 1500 žen a 700 mužů.
Odpoledního veřejného cvičení se zúčastnilo mnoho oficiálních hostů. Plzeňská veřejnost byla tak zvídavá, že tribuny byly zcela přeplněné. V rámci tohoto župního sletu proběhlo mj. slavnostní představení "Psohlavci". Slet skončil jednoznačným úspěchem, což bylo značně kvitováno i denním tiskem.
14. a 15. 8. 1927 na ústředních závodech na sebe poprvé pronikavěji upozornili sportovci naší jednoty, když se z 50 družstev umístili na 2. místě. V roce 1928 se členstvo začalo pilně připravovat na slet v Praze v roce 1929 u příležitosti 1000 výročí mučednické smrti našeho patrona sv. Václava. V říjnu jednota oslavila důstojným způsobem 15. výročí od svého založení. 28. 10. 1928 u příležitosti 10. výročí založení ČSR složilo slavnostně členstvo přísahu věrnosti státu a církvi.
V roce 1929, u příležitosti "Svatováclavského jubilea" se v Praze konaly "Svatováclavské dny orelstva". Z Plzně se do Prahy vypravilo 400 osob. Prahou tehdy šel průvod desetitisíců krojovaných Orlů a Orlic. Sletová cvičení přijalo na strahovském stadionu hustě naplněné hlediště s nadšením. V soutěži žen obsadilo reprezentační družstvo naší jednoty 1. místo. V soutěži jednotlivců se naše reprezentantka (ses. Černá) rovněž umístila na 1. místě.
Na valné hromadě 8. 7. 1929 zvolilo členstvo za odstoupivšího starostu br. V. Veselého kněze a gymnaziálního profesora Mons. J. Limpoucha, který byl později za 2. sv. války zatčen Gestapem a vězněn v Terezíně. V té době také na jednotu doléhají velké platební povinnosti, hlavně vysoká částka na úroky z vypůjčeného kapitálu na stavbu cvičiště.
Z větších zájezdů v r. 1930 se uskutečnil mj. zájezd na župní slet do Českých Budějovic. V červnu začal fungovat sportovní odbor, který se dobře uvedl. V zimním období bylo obnoveno orelské loutkové divadélko. Nadprůměrnou činností v r. 1931 vynikl hlavně sportovní odbor, který skvěle reprezentoval naši jednotu na veřejnosti. Rok 1932 přinesl značný vzestup hlavně orelského žactva. Naši členi se zúčastnili župního sletu župy pospíšilovy v Příbrami, kde vzdali hold Matce Boží svatohorské. V roce 1932 došlo také k určitému organizačnímu uklidnění.
V roce 1935 se cvičilo na našem hřišti v Čelakovského ulici. Tento rok v červnu se rovněž několik bratrů a sester zúčastnilo Prvního celostátního sjezdu katolíků Československé republiky.
V roce 1937 se chodilo cvičit na letní hřiště v Štěnovické ul. č. 5.
OREL ZA 2. SVĚTOVÉ VÁLKY
Život naší jednoty pokračoval ještě nějakou dobu po začátku okupace. Byly povoleny členské schůze. Ještě 3. 4. 1940 se konalo divadelní představení ochotnického kružku. Krátce poté však nastalo značné omezení činnosti: nesmělo se cvičit, hrát divadlo a tancovat.
Svátek sv. Václava 1941 se zapsal černě jak do orelské, tak do sokolské historie. Ten den byli ve stejnou chvíli popraveni v Praze starosta Československé obce sokolské a v Brně tehdejší náčelník Orla. V tomto velmi těžkém úseku českých dějin často stáli orlové a sokolové bok po boku, ať už v boji nebo v koncentračních táborech.
Definitivně byla tělovýchovná organizace Orel zakázána po atentátu bratří Gabčíka a Kubiše na říšského protektora Reinharda Heydricha, kdy se ukázalo, že ze sedmičlenného komanda vyslaného z Anglie byli členi Orla ještě další 2 (bratři Bublík a Valčík). Na základě toho byl Orel rozpuštěn výnosem říšského protektora dne 23. 9. 1942. Musely se vydat i všechny prapory jednot a žup Gestapu. Tělocvičný pavilon v Plzni byl zabrán pro vojenské účely. I naši jednotu postihly tresty v podobě vězněných a popravovaných bratří. V roce 1943 byl náš duchovní správce profesor Msgr. Josef Limpouch uvězněn v koncetračním táboře Terezín a později v Hamburgu. Zatčeni a uvězněni byli i další bratři: Albl, Judr. Matas, Pechr, aj. Škpt. Pazourek byl neznámo kdy a kde umučen, br. Karel Janda byl rovněž popraven. Při osvobozování Plzně v r. 1945 padli bratři Jahn a Maloun, těžce byli zraněni aktivní důstojníci bratři Janů a Pořický, aj.
OBDOBÍ 1945-1948
Po 2. světové válce Orel v Plzni ožil stejně, jako v celé republice. Hrálo se divadlo, volejbal, stolní tenis, cvičilo se na cvičišti, ve škole i v pavilonu. Sblížení orlů a sokolů, ke kterému došlo během nacistické okupace, bylo podloženo společným Prohlášením o spolupráci z r. 1947. Na jeho naplnění však nebylo příliš času. Přišel únor 1948. 15. března 1948 došlo k násilnému sjednocení tělovýchovy pod hlavičku Sokola, vymazání ze spolkového rejstříku a rozpuštění výborů. V Plzni to bylo pod hlavičku sokolské jednoty Plzeň 2. Po zakázané manifestační pouti 120.000 orlů na Sv. Hostýn 21. srpna 1948 opět následovalo zatýkání, věznění i popravy členů, cvičitelů a duchovních vzdělavatelů. Zatčeni a uvězněni byli bratři Kölbl, prof. Msgre Limpouch, PaeDr. Richard Průcha, aj. Zastřlen StB byl mj. i plzeňan br. Jiří Janda, poručík Čs armády. Jednota byla rozpuštěna. Dne 28. ledna 1950 bylo plzeňským orlům odebráno hřiště a stavební parcela s tělovýchovným pavilonem, dle narychlo vyrobeného zákona 187/49 Sb.
OBDOBÍ PO ROCE 1989
Po druhé Orel ožil po listopadu 1989. Ustavující schůze obnovené jednoty se konala 25. 10. 1990. Byl zvolen přípravný výbor ze zakládajících členů obnovené jednoty bratrů PaeDr. Richarda Průchy (starosta), Aloise Berky, Karla Šlajse a Tomáše Štrunce. 12. prosince 1990 byla obnovena Západočeská orelská župa Jana Sladkého Koziny, která byla tenkrát tvořena dvěma jednotami: Plzní a Domažlicemi se starostkou ses. Marií Maňasovou. Schůzky vedení jednoty se konají v azylu ve františkánském klášteře ve Františkánské ul. Vedení jednoty se dlouhá léta soudí o navrácení orlovny. Vlastníkem majetkových práv na budovu orlovny totiž byl TJ Slavoj Masný průmysl Plzeň. Na většině plochy cvičiště byly postaveny v 60. letech 20. století obytné domy MNO, zbytek sloužil pro "oddech občanů". Soud jsme nakonec vyhráli a tak mohla začít přestavba.
Pohostinství františkánů jsme využívali až do konce roku 2007, kdy začaly dokončovací práce na budově orlovny.
V současnosti je župa tvořena čtyřmi jednotami: Plzeň, Domažlice, Blovice a Kdyně a samostatnou jednotou ve Švihově pod vedením ThLic. P. Lodka. Všechny Jednoty mají své Duchovní rádce: Blovice P. J. Šťastného, Domažlice a Kdyně vikáře P. M. Kratochvíla, Plzeň Msgre. A. Hýžu. Duchovního rádce župy vykonává arciděkan P. E. Soukup. Ve Švihově, jak již bylo výše uvedeno, to je ThLic. A. Lodek.
Antagonismus mezi Orlem a Sokolem snad už definitivně zmizel. Např. v Blovicích cvičí malí orlové v místní sokolovně a dokonce i cvičí spolu se sokoly a nikomu to nevadí.
